Třikrát slovenský black (Porenut – Mislives, Teufelsmauer – Our War is Forever, Hyenism – Arma Defensiva)

• Porenut – Mislives
• 85 %
• Slovensko
• black
• 2023
• Bandcamp
• Facebook
• Recenzuje: Tomáš Kouřil

Porenut hrají víc než poctivý black metal, zároveň ale nemají problém podívat se s nadhledem na sebe i na žánr. Důkazem toho budiž třeba jejich zářez z roku 2020, album Postnihilera, kde dovedli ozvláštnit blackové řemeslo i méně tradičními kytarovými postupy a expresivními ironickými texty. Novinka Mislives, která je jakousi novou verzí alba Mislife z roku 2013, je po hudební stránce výrazně přímočařejší. Nechybí zde pár melodických pasáží nebo linek, jinak jde ale hlavně o působivou blackovou smršť s nejlepší produkcí, jakou jsme od Porenut zatím slyšeli. Co se kapele musí nechat, je schopnost prolnout rychlé skladby chytlavými motivy a zvláštní, bizarně hutnou atmosférou. Jako bychom utíkali labyrintem a za námi běžely všechny naše hříchy. Mislives je nekompromisní album uzemňující kulometnou rychlostí i tíživostí, která se na vás doslova lepí.

• Teufelsmauer – Our War is Forever
• 80 %
• Slovensko
• black
• 2023
• Bandcamp
• Recenzuje: Tomáš Kouřil

Jakmile vidím něco od Nomad Sky Diaries / Sky Burial, automaticky pouštím a jen málokdy se zklamu. Teufelsmauer a jejich Věčná Válka není výjimkou. Zaujme každého, kdo si libuje v řízném old-school blacku s vrzajícím zvukem a špetkou punkového drajvu. Blasfemická, nesvatá špína tu stříká z každé vteřiny, dvojice Riglina a Scrobis ale umí napsat skladby se silnými motivy a dovedou tak důvěrně známý žánr naplnit novým obsahem. Our War is Forever zdaleka není jen další darkthrone blackovka s punkem, ale deska vyfutrovaná nápady, jaké se v rámci žánru nevidí pokaždé. Zatímco mnohé podobné kapely zní jako mlátily ešusem do radiátoru, Teufelsmauer ví, co dělají, a navíc kurevsky nakládají.

• Hyenism – Arma Defensiva
• 89 %
• Slovensko
• postblack
• 2023
• Bandcamp
• Facebook
• Recenzuje: Tomáš Kouřil

Největší posluchačskou výzvu a zároveň i nejsilnější album z výběru představuje původně dvoučlenná kapela, nyní už jen one man projekt Hyenism. Jeho tvorba a obzvláště novinka se vzpírá snadnému škatulkování – snažit se napasovat album Arma Defensiva do nějakých žánrů je jako skládat Rubikovu kostku namočenou do dehtu. Jeho nepostižitelnost ale zároveň tvoří ten největší klad. Způsob, jakým Hyenism namíchal ponurou atmosféru s technicky precizními a nesnadně poslouchatelnými postupy vytváří nebývale vtahující směs.

Nepostižitelnost pak také nutně neznamená absolutní nepřístupnost. Byť nedává nic zadarmo, při alespoň jakési posluchačské snaze začne album nabývat na tvaru a co zpočátku znělo nepřístupně, začne působit omamně. Hyenism dovede být zároveň kakofonický i přímočarý, odtažitý i čitelný. Vystihnout ale jednu určující věc z téměř 45 minut jejich novinky alba je nemožné, stejně jako je zavádějící a nedostatečné psát, že jde o postblack. Jsme ve fázi, kdy spousta nových kapel úplně utekla existujícím žánrovým označením, aniž by pro ně zároveň existovala označení nová. A nejspíš je to tak dobře. Černota, ze které po nás Arma Defensiva natahuje ruce, je natolik přitažlivá i proto, že je nepojmenovatelná.