Hlasy duchů v analogovém šumu (Phantasmora – Cities Last Broadcast & Fractalyst)

• Phantasmora – Cities Last Broadcast & Fractalyst
• 80 %
• Švédsko / Řecko
• dark ambient / atmospheric
• 2024
• Cryo Chamber
• Bandcamp

Kdybych měl vybrat nejvíc přiléhavý název dark ambientního projektu, s Cities Last Broadcast, který jsme na Tentaklu už recenzovali, bych neváhal. Komorní, minimalistická záležitost hrající si s náznaky a pomalu dávkovanou atmosférou překrucuje realitu pomocí několika málo zvuků, přitom se jí to ale daří lépe než mnohým albům opírajícím se o burácející zvuk a doslovné hororové bubáctví.

Za CLB samozřejmě nestojí nikdo jiný než Pär Boström, známý hlavně díky o hodně hlasitějšímu projektu Kammerheit. Novinka Phantasmora je pak první společnou prací Boströma a Dimitrise Valasopoulose (Fractalyst) a v rámci diskografie Cities Last Broadcast je pro mě zatím vrcholem. Pocit tísně se tu mísí s fascinací a opět se vrací dojem, že zlo není někde daleko, ale u vás doma ve skříni.

Poslech Phantasmory se podobá snu, kdy jste paralyzování strachem z prostředí, nemůžete se pohnout, ale zároveň jste ale tím prostředím fascinovaní. Ve výsledku tak lavírujete na jakémsi sebetrýznitelském, masochistickém emočním ostří a nemůžete se odpoutat. Pak se stane, že se na ten pocit dokonce těšíte. 

Stačí si představit sama sebe v paralelní realitě, kde jste v zrcadlovém bludišti. Sledujete všechny vaše odrazy, některá zrcadla už mají rozteklé sklo, takže se v nich ukazujete pokroucení. V místnosti nikdo další není, jen z chodby se občas ozvou vzdálené kroky. Pak si všimnete, že je něco špatně. Jeden váš odraz se narozdíl od ostatních nehýbe. V momentě, kdy ten pocit začne být nesnesitelný, se probudíte. Vzápětí se tam chcete vrátit. Boström sám mluví o seancích, co se zvrtly, nekonečných kazetových páskách a hlasech duchů ozývajících se z analogového šumu

Phantasmora by mohla oslovit i posluchače mimo temně ambientní scénu. Pracuje s tak trochu podobnou atmosférou jako The Caretaker, avantgardě ambientní projekt Jamese Leylanda Kirbyho. Není tu samozřejmě žádný swing, ale sahání do minulosti a nádech neostrých černobílých fotek mají společné. Jen tam, kde je Kirby nejsilněji melancholický, Boström teprve začíná.