Ze srdce amerického středozápadu (Huntsmen – The Dry Land)

• Huntsmen – The Dry Land
• 95%
• USA
• Post / prog / metal / folk / sludge
• 2024
• Prosthetic Records
• Bandcamp
• Facebook
• Recenzuje: Juraj Hordubal

Nejzajímavější díla často vznikají za skřípění zubů svých autorů, jejichž utrpení se do výsledku nesmazatelně propíše. Stejně tomu bylo i v případě nového alba The Dry Land chicagských Huntsmen. Kapela původem ze srdce amerického středozápadu, dokončila a nyní vydává své třetí album, a to navzdory chronickému onemocnění ve vlastních řadách, které celý proces vzniku alba protahovalo.

Pětičlenný spolek funguje od roku 2014, slyšet o něm bylo zatím spíše na severoamerickém kontinentu, kde Huntsmen zapůsobili spojením vlivů tradiční americké country a folku se špínou sludge a doom metalu. Nové album pak svým potenciálem míří daleko za hranice aktuální popularity kapely.

Autentická melancholie je spojovacím prvkem celé desky, skladby ale obsahují daleko více emocí než pouhý smutek. Huntsmen do nich dokáží dostat i patřičnou metalovou agresivitu a hněv. Na desce tak z hlediska motivů vidíme dvě polohy, dva velmi silné kontrasty – vnitřní boj a následné smíření. Oba fungují perfektně, vzájemně se doplňují a v obou jsou Huntsmen excelentní. Kompozicemi vytváří dojem silné katarze a pohlcují atmosférou, která není negativní, ale zpravidla epická a nadějeplná, nikdy však umělá nebo patetická.

The Dry Land komplexně a funkčně propojuje progresivní metal, sludge a folk. Ten v podání Huntsmen přechází až do country podoby, například ve skladbě Lean Times s hitovým refrénem a písničkářským aranžmá, na které se postupně jako bláto lepí mohutné kytarové stěny ústící v klidný bluesový závěr. Huntsmen mají vytříbený cit pro krásné melodie a jejich obrazotvorné riffy budují v každé skladbě silný strukturovaný příběh. Většina skladeb na albu přesahuje délkou 7 minut, což umožňuje každý z příběhů a jeho atmosféru rozvinout a gradovat.

Nelze nezmínit i silnou vokální stránku. Zpěvačka Aimee Buono je jednoduše skvělá, její emocionálně natlakovaný projev umocňuje vypjatý naturel skladeb. Výborné jsou i mužské vokály, které se s Aimee doplňují, střídají nebo přecházejí až do blackové polohy plné zloby. I rytmicky působí deska rozmanitě, bubeník s basákem umí zvýraznit zajímavé zlomy, nečekaně zařadit velmi rychlé tempo nebo strhující breakdown.

The Dry Land je velmi lidským, hlubokým a krásným albem, se kterým stojí rozhodně za to strávit čas.