Rozhovor – Pär Boström (Cities Last Broadcast) – “Hudba je pro mě oltář uctívající něco neznámého”

Pär Boström, všestranný švédský tvůrce dark ambientu, je známý svými projekty Kammerheit, Cities Last Broadcast nebo Aindulmedir, a také labelem Hypnagoga Press. S projektem Cities Last Broadcast ve spolupráci s Dimitrisem Valasopoulosem (Fractalyst) nedávno vydal nové album Phantasmora. Na otázky týkající se nejen tohoto alba odpovídal Pär přes email…

Cities Last Broadcast je pro dark ambientní projekt kongeniální název. Jak vznikl? Je to víc náhlý nápad nebo výsledek delšího přemýšlení?

První nápady ohledně projektu sahají zpět zhruba do roku 1999, později následované pokusem sbírat noční zvuky. Vyvinulo se to v neurčitý pocit něčeho nemocného nebo poškozeného a pokusů s tím komunikovat. Jde o jakousi nemoc všech měst. Jméno bylo jedno z mnoha, kterými jsem se snažil ten pocit vyvolat.

Když porovnáš první album The Cancelled Earth a Phantasmoru, kolik bylo na obou použito nahrávek z terénu?

Phantasmora jich má hodně málo, možná kromě větru. Nebo alespoň z přírody. Už od The Humming Tapes jsem víc tíhl k experimentování s nahrávkami z domácího studia než z venkovního prostředí. Mám na mysli všechny druhy experimentů, kde mám re-amplifikované určité zvuky a melodie nebo samply vytvořené pomocí tape loops. S reproduktory hýbu mezi pokoji, melodie někdy nahrávám z jiné místnosti a tak dále. Vždy se ptám sám sebe, jak můžu tento proces co nejvíc ztížit. Čím těžší, tím více vzrušující.

Můžeš ještě víc popsat kreativní proces z technické stránky? Kolik z Phantasmory je například vytvořené nebo nahrané analogově?

Zdroj byl obvykle analogový nebo prošel přes magnetofony. Většina zvuků ale nakonec stejně proběhla přes počítač a digitální samplery. Je to obtížný proces na vysvětlování, protože byl pokaždé jiný. Jednotící myšlenka byla co nejvíc experimentovat.

Vždy se začínalo úctyhodným množstvím půlnoční kávy a spoustou souborů posílaných mezi mnou a Dimitrisem. On je opravdový expert na zvukový design a detaily, zatímco já se často soustředím na melodii a strukturu. Na tomto albu pracoval převážně s Eurorackem a pečlivě dával dohromady složité části hudby, které jsem ladil, dekonstruoval a přidával různé prvky.

Nahrávky šly párkrát tam a zpět, dokud jsme nebyli spokojeni s celkovým zvukem a náladou. Někdy jsem velmi pozdě v noci dostával hlasové zprávy, kde Dimitris zpíval kusy melodií, které chtěl, abych hrál, nebo nápady na doprovodný příběh. Myslím, že jsem na albu nakonec použil většinu vybavení, které vlastním. Od starých elektrických varhan, modulárních a analogových syntezátorů, digitálních kláves až po akustické nástroje a různé efektové pedály.

Phantasmora má ponurou, trochu znepokojivou atmosféru. Jako být v prázdném starém domě se spoustou starého nábytku a podivnými zvuky, skřípáním a šepotem. Trochu se bojíš, ale nechceš odejít. Něco je tam tak intenzivní, že musíš zůstat. Je tento pohled na Phantasmoru v souladu s vaším? Inspirovala vás nějaká konkrétní místa, konkrétní zážitky nebo vzpomínky?

Ten dojem je docela blízko tomu, jak jsme o albu sami uvažovali. Od začátku jsme měli podobný přístup k náladě a atmosféře, takže bylo snadné skloubit vzájemné pokusy a vize bez ohledu na to, jaké vzpomínky nebo zkušenosti jsme si do procesu přinesli. Pro mě to bylo hodně důležité abychom se na atmosféře shodli. Měli jsme v hlavě feeling začátku 20. století, ne prvoplánově strašidelný, ale spíš zvláštně tajemný.

Album jste vytvořili společně s Dimitrisem Valasopoulosem z Fractalyst. Měli jste přesně vymezené role, kdo co bude dělat?

Přesně definované ne. Myslím, že jsme se snažili ze všech sil dát skladbám vše, co jsme považovali za nezbytné. Mám takový zvláštní zvyk občas použít zpěv nebo broukání, ale nakonec to padlo na Dimitrise – zpívá v první skladbě a myslím, že se mu to skvěle povedlo.

Nebyla to vaše první spolupráce, máš svůj part na Dimitrisově albu Watchtower. Plánujete nějakou další společnou práci?

V tuto chvíli nejsou žádné určité plány, ale myslím, že v budoucnu najdeme způsob, jak znovu spolupracovat.

Svou hudbu popisuješ jako seanci. Zúčastnil jsi se někdy nějaké?

Raději ne, abych byl upřímný. Nelíbí se mi myšlenka přivést někoho zpět, pokud není na tomto světě. Na přípravě a samotném hledání ovšem něco je. Ale preferuju spíš hudební seanci přenosu a odezvy. Přistupovat tak k hudbě a zvuku. Jako k oltáři uctívajícímu něco neznámého. Protože hudba má často dávat pocit, jako by přicházela z odlehlého místa, hodně daleko ode mě.

Máš spoustu projektů, založil si label… Jak je možné všechny tyto věci stíhat?

Občas je to záhada i pro mě. Hudbu ale potřebuju jako nástroj k vyjádření nebo v určitém smyslu pro cestování ve vnitřních sférách. Je to pro mě stále přítomná věc, které je potřeba se věnovat. Také se ze všech sil snažím mít fungující studio, kde ke mně přicházejí nápady. Mnoho z mých projektů se od sebe liší stylem a emocemi, takže když se cítím zaseknutý nebo nemotivovaný u jednoho, můžu přejít k jinému. Vždy tak mám projekt, který mě láká, bez ohledu na to, kam míří moje mysl a emoce.

Nové album dungeon synthového Trollslotted – Evigheten je skvělé. To první se mi moc líbilo, ale nové album mě vyloženě nadchlo. Z mého pohledu je to něco, co dungeon synth přesahuje. Více dark ambientu, album celkově působí víc nadčasově. Je to jako odvrácená strana projektu Aindulmedir. Kde jsi pro něj bral inspiraci?

Chtěl jsem vytvořit něco, co by působilo seversky a starodávně. Něco, co mě přimělo spojit si hudbu s melancholií starých skandinávských pohádek a ilustrací, na kterých jsem vyrůstal. Něco epického a ponurého, aniž by to musel být striktně dungeon synth. Určitá forma rozjímání nad klávesami a pedály, spíše než cosi složitého vznikajícího před nudnou obrazovkou počítače.