Rozhovor – Huntsmen: “Světu chybí spojení síly a citu”

Chicagští Huntsmen vydali v červnu své třetí album The Dry Land, ze kterého jsme na Tentaklu byli nadšení. Kapela, ve své tvorbě, o níž se mluví i jako o americana metalu, spojuje více různých vlivů, doom, sludge, prog a post metal, folk i další směry. A zároveň se nevyhýbá mnoha rozdílným emocím. Po emailu jsme se proto ptali na přístup k žánrům, na vlivy, které se na The Dry Land otiskli, i na to, jak kapela vzpomíná na vystoupení na Roadburnu v roce 2022…

Autor: Tomáš Kouřil

Dry Land je směsicí několik žánrů, přitom zní hodně celistvě a přirozeně. Jako byste vynalezli svůj vlastní žánr, šli vlastní cestou. Založenou na povědomých ingrediencích, ale pořád svébytnou. Cítíte to podobně?

Žánry zpětně pojmenovávají něco, co vzniklo spontánně a o čem stálo mluvit natolik, že se vymyslel žánr, aby to mluvení usnadnil. Když se nesoustředíme na to, mít sound nějakého žánru, je to pro nás autentičtější a víc uspokojující, protože objevujeme něco nového.Jednoduše přicházíme s tím, kdo jsme, s jakkoli divnými vlivy, které každého z nás obklopují, a čekáme, co nového z toho vyjde. Všichni máme rádi extrémně široký rozsah hudby, takže všechny tyhle vlivy si přirozeně nachází cestu do naší muziky pokud zůstaneme otevření. Je to trochu hazard, pokud jde o to, jestli se to bude lidem líbit, ale to nebylo nikdy naše priorita.

Když se bavíme o žánrech, všechno je teď spojené se vším, tolik crossoverů, tolik různých variací všeho. Má vůbec v roce 2024 cenu mluvit o žánrech?

Myslím, že to je naprosto přesné. Jsem opravdu šťastný, že široká dostupnost tvoření a sdílení hudby nás vystavila tak rozdílné paletě různých kreativních hudebních vyjádření. A to samozřejmě klade obrovský tlak na pojetí žánrů (aka hranic), které se tak trochu hroutí do sebe. Opravdu si nemyslím, že by “žánry” udělaly autentickému hudebnímu vyjádření zase takovou službu. Slouží společenským účelům spíš než hudebním. Hudba je víc o nevázané svobodě duše a to je k pojetí žánrů v opozici.

Dry Land je pro mě spojením jemné melancholie a zároveň síly a epičnosti. Není tak časté vidět tyto vlastnosti pohromadě. Symbolizuje to něco nebo reflektuje? 

Za takový dojem z alba jsme opravdu rádi. Myslím, že 21. století přišlo s tímhle pojetím síly, která je násilná, bezcitná a neústupná. Oslavuje tvrdost a krutost. Ale když se nad tím zamyslíš, chce to víc osobní síly projít tragédií než ji emočně pohřbít. Chce to víc síly dát někomu prostor a respektovat ho než ho ovládat. Musíš být silný, abys mohl pohlédnout do tváře propastné temnotě lidství a zároveň se nevzdával naděje.

Pohřbít ohromující přílivy smutku nebo zoufalství místo toho, abyste je nechali projít vámi, a dali jim jejich náležitý čas není síla, je to vyhýbání se. Lidé, ke kterým jsem v životě nejvíce vzhlížel, měli tuto krásnou dualitu, byli odvážní, asertivní a nekompromisní, ale vždy to pocházelo z hlubokých emocí, s hlubokou schopností zranitelnosti, laskavosti a respektu. Měli skutečně integrovanou sílu a cit. Myslím, že tohle světu chybí.

 Z alba cítím i hodně naděje…říká, že svět je tvrdé místo, ale že nemám ztrácet víru…vnímám to dobře?

To je skvělé slyšet. Naděje je základní kámen naší hudby. Abychom byli upřímní, několik z nás si prošlo opravdu bolestivými věcmi, které tvorbě The Dry Land předcházely. Všechno od rozchodu, smrtí rodičů, traumatizujícím útokem zvířat…a naděje, kterou jsme do nahrávky vložili, byla způsobem, jak si dodat odvahu a pomoci si dostat se přes tohle temné období. Jako vyslat přání do vesmíru nebo něco podobného.

Na albu zároveň cítím dotek nostalgie. Má vaše hudba něco, co je jako “ze starých dobrých časů?”

Určitě! Jsme nostalgičtí. Těší nás stará muzika, staré filmy a staré způsoby, jak vidět život. Které jako by byly ztraceny nebo vyměněny za hrubší a zjednodušené moderní alternativy.

Často se zdá, že v moderní době chybí hlubší cítění, zranitelnosti a síla, jak už jsme říkali, a tak často sáhneme zpět. Pokud jde o hudební vlivy, jsme všichni ovlivnění hudbou téměř jakéhokoli žánru od 50. do 70. let. Většina pochází z toho, co hráli v rádiu, když jsme vyrůstali, co poslouchali naši rodiče a jejich rodiče.. Něco ze syrové expresivity a emotivnosti těch epoch vám prostě rve reproduktory, i když (a možná hlavně proto) ta hudba není tak nablýskaná a produkovaná jako ta moderní.

Jak vůbec vypadá vaše typické publikum?

Nejčastěji jde o metalisty, ty otevřené. I když nejsme striktně metal. Mám takový pocit, že jakmile se v tvojí hudbě objeví trocha metalu, nikdo kromě metalové scény tě nepřijme, všichni ostatní jsou tím moc vyděšení. A popravdě máme i opravdu skvělou základnu fanoušků, kterým je 50, 60 nebo 70, protože máme spoustu vlivů ze 60. a 70. let, které je oslovují.

Povíte nám něco o vašich současných plánech? Plánujete navštívit Evropu?

Turné po Evropě je cíl číslo jedna. I když ho zkrátil covid, naše turné zahrnující Roadburn Festival je společně jednou z nejlepších vzpomínek našeho života. Měli jsme opravdu skvělé přijetí, byl to nepopsatelný zážitek. Rádi bysme podnikli řádné tour po Evropě ke konci roku 2025, uvidíme, jestli to vyjde. A mimo to pořád skládáme, už máme dost kusů pro další desku…

Když se ještě vrátíme k Roadburnu, můžete popsat víc, jak to probíhalo?

Roadburn je magická věc pro vystupující i pro fanoušky. Moci se účastnit byla pravděpodobně největší čest a privilegium, které se nám jako kapele dostalo. Pamatuju si, že jsme byli opravdu nervózní, ale zároveň obrovsky podporovaní úžasných publikem, Becky, Walterem a všemi organizátory a ostatními vystupujícími. Byli jsme pohlceni energií a magií a opravdu bychom si tam rádi zahráli znovu, kdybychom dostali šanci. 

Jedna z našich oblíbených vzpomínek: po našem vystoupení jsme se procházeli po okolí v Tilburgu. Byl to krásný večer se zářícím oranžovým západem slunce. Viděli jsme Emmu Ruth Rundle, jak šla uličkou a vešla do malého klubu, kde kolem vchodu postávalo několik metalistů. Byli jsme zvědaví a následovali ji; ukázalo se, že jde o sólové akustické vystoupení Patricka Walkera z 40 Watt Sun pro publikum asi 30-40 lidí v malém baru. On je tak silný a emocionální hudebník… bylo to mrazivé a podmanivé. Naprosto nezapomenutelné a tak intimní. Doufáme, že se tam uvidíme příště!