Skutečný rituál je jenom jeden (Aluk Todolo – Lux)
Když nebudeme počítat kompilaci nevydaných materiálů Archives vol. 1, museli jsme si na nové album Aluk Todolo počkat dlouhých osm let. Jestli ono čekání stálo za to, je od prvních tónů Lux jasné.
Málokdo prošel tak zajímavým obratem jako členové Aluk Todolo. V teenagerských letech byli uhranutí black metalem, iniciační moment ale přišel až později s úplně jinými vlivy. Další směřování ovlivnili hudebníci jako Tony Conrad, Christian Vander nebo The Psychic Paramount. Aluk Todolo se je nesnažili napodobovat, ale přišli se svébytnou podobou experimentálně psychedelického rocku (oni sami říkají okultního), který si zároveň zachoval i něco z temné a disharmonické tváře black metalu, přesto ale s rockovým zvukem. Vzniklo něco nezařaditelného, co dalece překračuje rozměr jakékoli scény, a co oslovuje i publikum, které jinak podobně temným nebo k black metalu jakkoli odkazujícím kapelám neholduje.
Lux navazuje na dosavadní tvorbu, nekoná se tu žádný žánrový obrat. Kapela naopak piluje svůj styl a nebojím se říct, že k dokonalosti. Zároveň přidává na intenzitě. Zatímco Voix zněl jako volné jamování, Lux je přímočarejší, rychlejší a temnější. Aluk Todolo nikdy nenahráli nic tak uhrančivého a nekompromisního, kde zároveň není jediného hluchého místa. Zatímco na některých starších deskách je jejich minimalismus blízko hranice únosnosti, Lux neustále udržuje v napětí setrvalým tlakem i nepopiratelnou skladatelskou magií. I tentokrát jde o minimalistické črty, vždy jde ale o motivy, od kterých se nedá odtrhnout. Aluk Todolo vtahují hypnoticky gradujícími skladbami (track č. 3 je v tomto směru asi tím nejlepším, co kdy nahráli) i nenápadným pomrkáváním k norské metalové avantgardě.
Lux vyniká jak v rámci diskografie Aluk Todolo, tak i mezi vší temnou, psychedelickou, noiserockovou nebo chcete-li okultně rockovou hudbou. Po letech tvůrčí odmlky si nedovedu představit silnější návrat.