Všechny odstíny černé (Rhûn – Conveyance in Death)

• 89%
• Maine
• black / progressive black / postblack / blackgaze
• 2024
• Bandcamp
• Instagram
• Recenzuje: Tomáš Kouřil

Rhûn, projekt Aarona Charlese, vokalisty a kytaristy Falls of Rauros, nemá s jeho hlavní kapelou nic moc společného. Zvukově, pojetím ani produkcí, kromě toho, že jde o black metal. A zatímco Falls of Rauros jsou dobře zvládnutý atmosferický black, který ale ničím extra nevybočuje, Rhûn z masy aktuálně vydávaných alb vyčnívá žánrovým pojetím i nápaditostí skladeb.

Nevím, jestli projekt popsat jako psychedelický, jak jej označuje autor sám. Jde spíš o těžko zařaditelné a hodně variabilní spojení postblacku, progressive blacku, blackgaze i dalších stylů. Conveyance in Death nechybí neurvalost a agresivita, běžný UG ale dalece přerůstá čistým zvukem a řemeslnnou precizností. Žánrově jde o jízdu, která je zběsilá, vždy ale technicky zajímavá, a ve které v sobě volně splývají blackové, thrashové, ale i sludgové vlivy. Spojené dohromady v celek, kde se vše neustále přelévá od jednoho ke druhému, a kde se nikdy nedá říct, že by se skladba odehrávala v jednom snadno popsatelném duchu. 

Nejde sice o úplného příbuzného, ale v rámci USBM jsem si vzpomněl na Cobalt, kteří skáčou ve skladbách podobným způsobem, ale stejně jako u Rhûn to posluchače nijak netýrá, ale naopak přirozeně funguje. Rhûn je oproti Cobalt temnější a blackovější, stále je tu ale velká spousta melodických pasáží. S těmi se ale nakládá docela velkopansky – žádných 5 minut jedné podařené melodie, stačí párkrát na pár momentů zopakovat a hned se jede dál, smůla. Možná v tomto momentu album přece jen trochu trýzní – duše blackmetalisty si přeje vydařený motiv natáhnout na deset minut a poslouchat jej do umrtvení. 

Všech šest skladeb o celkové délce 36 minut je pozoruhodně vyrovnaných a naplněných souvislou řadou chytlavých i řemeslně skvělých rifů, přechodů a melodických linek. Dohromady tvoří nadčasovou a něčím nezachytitelným přitažlivou nahrávku. Conveyance in Death je ten typ desky, kterou budete točit pořád dokola s tím, že mohla být klidně delší. Třeba předposlední skladba Citadels in Ruin zaslouží mimořádné ocenění za fantasticky agresivní riff, který ale poprvé zazní až v půlce druhé minuty, aby se pak doplnil s blackgazovou melodickou linkou. Závěrečná Night’s Glacial Passing je zas až nečekaně silným kouskem macerující posluchače v mystické atmosféře noci a chladu.

Na desce se podílel jediný hostující hudebník – Ray Capizzo, bubeník Falls of Rauros, jinak jde kompletně o autorské dílo Aarona Charlese. Tleskám.