Islandský vulkán ještě nevyhasl (Sólstafir – Hin helga kvöl)
Islandská kapela Sólstafir se po sérii alb balancujících mezi patosem a mainstreamovou přístupností vrací s novinkou Hin helga kvöl. Název přeložený jako „Svatá muka“ nese příslib temné a emotivní výpovědi. Jak si album stojí v kontextu jejich dosavadní tvorby?
Sólstafir si mě získali v roce 2009 díky přelomovému albu Köld, které předefinovalo žánrové hranice mezi post-rockem a black metalem. Následná deska Svartir Sandar kapelu posunula ještě výše svou atmosférou, zatímco Ótta (2014) nabídla klidnější, avšak stále podmanivou tvář. Zlom přišel v roce 2015 s odchodem bubeníka Guðmundura Óliho Pálmasona, což nejen rozdělilo zakládající dvojici, ale zanechalo jizvy i na tvůrčím směřování kapely. Od té doby, přestože hudební styl Sólstafir zůstal relativně konzistentní, začala chybět energie a hloubka, která dříve je dělala výjimečné.
Nové album mě ale překvapilo. Již první singly, Hún andar a titulní skladba Hin helga kvöl, ukázaly, že Sólstafir stále dokáží napsat výjimečné skladby. V případě těchto dvou bych se dokonce nebál je označit za jedny z jejich nejlepších. Bohužel, album jako celek tento dojem úplně nepotvrzuje. Například třetí skladba Blakkrakki s otravně jednoduchým refrénem působí jako krok zpět a vyžaduje od posluchače až shovívavost. Další skladby se sice noří do temnoty a melancholie, což je pro Sólstafir charakteristické, ale nepřináší tak výrazné momenty jako zmíněné singly. Výjimkou je snad Nú mun ljósið deyja, která na závěr přináší čerstvou dávku black metalové agresivity.
Hin helga kvöl není revoluční album, je ale rozhodně ukázkou, že Sólstafir stále umí zaujmout. I když postrádá náboj, vyrovnanost a nápaditost jejich nejlepších děl, nechybí mu silné emotivní pasáže a momenty, které mohou přivodit husí kůži. Islandský metalový vulkán ještě zdaleka nevyhasl.
Jízda kosmologickým buldozerem (Fyrnask – VII: Kenoma)
Symfonický návrat císaře (Ihsahn – Ihsahn)
Zamrzlá bažina za polárním kruhem
About The Author
